TÁBOR 2017

Každý den našeho tábora Vám chceme v krátkosti říct, co vše jsme zažili,  třeba se i naučili. Běluň nás totiž baví a tak se o tom s vámi chceme podělit.

Začali jsme zostra!

Je to tu. Prázdniny. A taky plný tábor na Běluni. Hurá. I když nás vítal děšť, nás nezaskočil. Nedali jsme mu šanci. Alespoň jsme ale stihli sníst svačiny – takže – žádná plíseň ve stanech nehrozí. Co šlo, přečkali jsme ve stanech a taky se  pořádně seznámili s ostatními pod plachtou v jidelně. Hurá – za chvíli bylo po všem. A tak jsme konečně vyrazili ven – šli zjistit, co vše je hned vedle tábora – večeři jsme si naštěstí lovit nemuseli…Mami, tati, zuby si tu myjeme. U studánky – je čistá, učíme se ale, si k ní nosit ručníky. Tak jako každý rok. Ale to se naučíme. Dobrou J

Den druhý

Je neděle. Rozcvička není. Budíček je. Oficiálně v osm. V táboře už to ale hučelo minimálně od sedmi. Zítra už to bude asi později, záleží na tom, jak nás vedoucí a instruktoři utahají. Kde jsou zase ručníky?! Jo jo, mytí zase u studánky. Ale už nás je zapomnělo mnohem míň, než včera večer. Asi se zlepšujeme. Fakt slibujeme, že se to naučíme. Stejně jako po ránu nosit do té mokré trávy holiny. Ty máme mít vždy ráno i večer. V mokrých keckách se prý totiž špatně běhá.

Ha, je to tu! Jak by řekli mimoni, když mají radost Bananááá…Snídaně. První jídlo z táborové kuchyně. Vánočka s rozinkami – nikdo si na ně neztěžoval.  A ted´pozor! To byste neřekli, i na táboře musíme uklízet – jo ve stanech máme mít pořádek – dokonce za to sbíráme body.  A největší čuníky, kteří tu mezi mimoni jsou, může stihnout letecký den. Povyprávíme, až to přijde.  Dokonce si tu po sobě myjeme i nádobí – po každém jídle – je to fuška, ale jde to.

Dopoledne vylezli mimoni – banana – banana. Padouch chce, abychom mu pomohli zmenšit měsíc a ukrást ho, ale nemá na to zbraň, protože si ji nemá za co koupit. Chybějí mu peníze. Sbírat je proto budeme celých 14 dní. Jenže musí být do čeho. A tak jsem si na ně pořídili mimoňské pytlíčky – teda Jana – hlavní vedoucí je sešila a my si na ně vyrobili logo – podle toho, v jaké jsme skupince. Na konci tábora si spočítáme, kolik každá skupinka peněz vyhrála, posbírala a nebo dokonce i našla a ta, která jich bede mít nejvíc, je vítěz. Skupinek tu máme celkem šest – Žluťáky, Kšanďáky, Padouchy, Banány, Brejlouny a Timíky. Dopoledne jsem vymýšleli logo, pokřik a vyráběli vlajku. A samozřejmě taky pořádně pili – čaj i šťávu – pití tu máme pořád.

Po náročném tvořivém dopoledni jsem si naplnili pupky. No jak jinak, než pořádně. Hned první oběd stál za to. Nudličková polévka a knedlo, zelo, vepřo. Vše domácí – Zdenek se s holkami v kuchyni otáčel, ale stálo to zato. Vlastně nic nezbylo. Tak byli asi rádi. Kdo chtěl, mohl si přidat – a bylo nás dost. I to nádobí jsem si umyli s chutí. A pak šli chvíli odpočívat…uff

Odpoledne bylo ve znamení her. Honba za panězi pro Padoucha začala. Nejdříve jsme zkoušeli náhodu. Hra, ve které vítězila náhoda – jako napřklad, kolik dřívek má vedoucí v ruce, nebo jestli padne sudé nebo liché číslo….Bylo to dlouhé, ale vyplatilo se. Chleba se strouhaným sýrem a paprikou do nás při svačině zaplul raz dva. Dodal nám síly na další hru, kdy jsme sbírali další body, které jsme proměnili na peníze. No a víte co nás čekalo večer? Hit Bělunského tábora. Sladké těstoviny!  A pak konečně první táborák. Půjdem se mejt – je tu skoro večerka. Snad zas nezapomeneme cestou ke studánce na ručníky.

Tady jsou naše pokřiky – to abyste věděli, na co se máte těšit, až přijedeme domůJ

Kšanďáci:

Kšanďáci jsou rošťáci, maj ze všeho legraci.

My Gruovi pomůžeme a všem měsíc vyfoukneme.

 

Žluťáci

Žlutá barva naše je, vítězství nám dopřeje.

Peníze musím nasbírat a měsíc budeme žlutou pokrývat.

Žlutá síla, hej!

 

Banáni

My jsem banáni hola hej, k svačině si nás nedávej.

Dej si nás dnes k obědu, klidně třeba na medu.

My se s tebou budem prát a ty se nás pak budeš  bát.

O měsíc se poperem a nakonec vše vyhrajem.

Zadek…!

 

Brejlouni

Brejlouni jsou okatý, mají brejle kulatý.

Peníze rychle nalezneme,

měsíc po té ukradneme a vše vyhrajeme.

 

Padouchové

Zbraň nám sluší,

zločin máme v duši a každý už tuší,

že jsem pandouši. Suschi…!

 

Timíci

Gruovi sloužíme, banány baštíme.

Padouchy hledáme, zlaťáky sbíráme.

Huuuuu, Timíci.

 

Den třetí

 

Tábor hlučí už od sedmi. V osm hodin píšťalka hlásí budíček. Mami, tati už není neděle. Čeká nás rozcvička, začínáme běhat kolem stanů. První kolo, druhé …. a dál je radší nepočítám. Dobíhám ostatní, kreří se začínají protahovat a rozcvičovat. Honem, rychle umýt zoubky … a zase ten ručník. Příště si dám pozor, ať se nemusím vracet.

Po snídani nás čeká překvapení. Jdeme škrabat brambory. A musím se pochlubit, oškrabal jsem celé tři kousky.

Zničeho nic se ozývá „Banana, banana“. Mimoni stojí uprostřed táborového kruhu a volají, ať se k nim přidáme. Oznamují nám, že jsme se díky stroji času dostali do pravěku. Kolem nás se objevují pterodaktilové a prosí nás, abychom jim pomohli ochránit vejce. Zloději jsou vychytralí, ale nás je víc. V zápalu boje zapomínáme na vejce, hlavně když vybijeme zloděje. Přilétající pterodaktilové nám připoměli, že musíme zachránit vejce. Tak je co nejrychleji osedláme a odlítáme do hnízda. Po urputném boji nás čeká oběd. Kuřízek s bramborem, jídlo výborné.

Po poledním klidu se začínájí ozývat z lesa zvuky. Chvíli posloucháme a začínáme si myslet, že se místním zemědělcům zaběhlo stádo krav. Najednou slyším kozu, ovečku, psa …… A záhada je rozluštěna. Vedoucí nás svolávají, že začíná hra s názvem „Zvířata“.

Po vydatné svačině – banán, koláč, nás čeká další hra. Když přiběhnu ke stromu, zjišťuji, že na papíru je napsaná básnička. Tu se musím co nejrychleji naučit a odřikat ji vedoucímu skupinky zpaměti. Několíkrát mě vrací, až když běžím po čtvrté, zjišťují, že jsem vynechal slovo. Krásná hra, ale mozkové závity, dostaly zabrat.

Hurá večeře, obložený chleba mi po náročném dni přišel k chuti.

 

Den čtvrtý

 

Čtvrtý den ráno na nás dopadla únava, ale hudba nás neúprosně vytáhla ze spacáku. Rozcvička, běháme kolem stanů. Kolečka už raději nepočítám od začátku. A jdeme na zuby. Kartáček, pastu, hrneček, ručník, mám vše, dneska už se nevracím. Rychle uklidit stan, ať nemáme trestné body. Snídaně a nástup. Na nástupu se dozvídám, že jsme ve stanu měli uklizeno. Bez ztráty kytičky pokračujeme dál. Uff, ztráty a nálezy nejsou. Včera jsem běžel čtyři kola kolem stanů, zapomenout kartáček, pastu, hrneček a ručník u studánky se nevyplatilo.

A už nás čeká první hra. Vedoucí nás dovedli do lesa. V lese jsou rozházená červená, žlutá a modrá kolečka. Snažíme se jich posbírat co nejvíc, v lese se začínají objevovat hlídači. Je to zmatek. Hlídači splývají s davem a já je poznám, až když mě chytnou. Těžce nasbíraná kolečka jsou fuč, musel jsem je odevzdat. Začínám sbírat odznova. Hra končí a my se vracíme do tábora, začíná další hra. Tentokrát sedíme v klidu, díváme se na věci, které za chvíli zakryje šátek. Šátek je zakryl a já je teď musím zapsat. Říkám si, jak jsem dobrý. Mám jich sedm. Vedoucí mi říká, že jich bylo dvacet. Snažím se ještě vzpomenout, po chvíli docházím k závěru, že si vedoucí vymýšlí. Po odevzdání papíru a dalším odkrytí šátku, uznávám, že vedoucí měl pravdu. Konstatuji, že má paměť má prázdniny.

Po výborném obědě a příjemném poledním klidu nás svolává píšťalka. Objevují se zde MIMONI a říkájí nám, že jsme se ocitli v Době ledové. Čeká nás hra lebky. Vybíháme na cestu, na první křižovatce zjišťujeme, že konec je v nedohlednu. Dvě cesty jsou slepé a jen jedna je správná. Trefujeme se až na potřetí. Přicházíme k další a další křižovatce, někdy máme štěstí větší, jindy menší. Hurá, došli jsme do cíle. Nakonec jsme se z bludiště vymotali. Honem zpátky do tábora na svačinu. A už nás svolává píšťalka. Čeká nás druhá část – Veverka. Překážková dráha, to je naše. Rychle prokličkovat a vybíháme na druhý okruh. Postupně nacházíme otázky, odpovíme ANO či NE … Po zodpovězení správných odpovědí se dostáváme do táborového kruhu. Tady se musí trefit každý z nás kuličkou do ešusu. Nemůžu se trefit! Přijde mi, že každým hodem se ešus zmenšuje. Konečně jsem se trefil a můžeme pokračovat dál. Nakonec nás čeká rozvázání klubka uzlů. Jde to ztuha, ale jsem šikovný. Za chvíli mám klubko rozvázané.

Začíná nám volno. Hrajeme ringo, jezdíme na koloběžkách, dokud nás píšťalka nesvolá k večeři.

 

Den pátý

 

Středa, krásně, sluníčko, jasno, bude to krásný den. Cože?! Dneska mám být instruktor a na vše sám. Co nás vlastně čeká? Průjem, super hra. Děti si zaběhají a vedoucí také. Obrázky, namalovat? Strašné, ale výsledek nakonec překvapující. Konečně oběd, naše kuchyně nikdy nezklame, výborná polévka a krůtí gulášek, to se ani slovy nedá vyjádřit. Po poledním odpočinku něco jednoduššího, tak si dáme živé pexeso, projdeme se minovým polem a také živé piškvorky. Super, všichni si to náramně užili. Nakonec to nejdůležitější, CTH dnešního dne, MIMONI nám odcestovali do Egypta. Takže v rámci hry mám zavázané oči, nebo-li je ze mě slepec. Snažím se radit své skupince, nevím, jestli to pomáhá. Uff, konec. Konečně vidím a všichni se tváří spokojeně. Napadá mě, zda budou stejně spokojení po večerní stezce odvahy. Ale to ještě nevím, že večerní letní přeháňka nám zhatí plány. Nevadí, ještě je před námi několik večerů pro otestování naší odvahy.

 

Den šestý

 

Dneska jsme se probudili do slunečného rána. Azurová obloha nás doprovázela již při tradiční rozcvičce. Nepočítaně koleček kolem stanů, protažení našich rozespalých těl. Následuje ranní hygiena. Čištění zubů a umytí obličeje. Přesto, že je voda studená, snažím se rozlepit oči. Hurá, už poznávám kamarády kolem mne. Rychle uklidit stany a na snídani.

Na nástupu se dovídáme, že nás čeká dohrávání ŽIVÉHO PEXESA, BOMBÍKŮ a PIŠKVOREK. A odpoledne nás čekají olympijské hry ve Starověkém Řecku. Po nástupu se přesouváme k piškvorkám. Hru si náramně užíváme. Každý zápas je nervy drásající, obzvláště pro instruktory, kteří nám můžou jen fandit a nesmí nám radit. U bombíků to je lepší. Tam když si instruktor zapsal cestu, tak jsme „nevybuchli“ hned na začátku, ale bez bolístek jsme prošli minovým polem. Hurá, je tu oběd. Po obědě zasloužilý odpočinek a už se chystají olympijské hry.

Zahájení hry je krásné. Koukáme, jak vedoucí v antickém oblečení přichází s hořící pochodní a s její pomocí zapalují olympijský oheň. Poté k nám začíná mluvit César. Vysvětlí nám, že budeme zápolit ve dvanácti disciplínách. Nejvíc mě bavil zápas. Rychle sebrat soupeři šátek, hlavně abych nepřišel dřív o svůj. Překážková dráha, běh koní, hod diskem a sirkou, skok z místa a do výšky … Disciplín je hodně. Nejvíce mi dalo zabrat balancování s dřívkem, ale i to jsem zvládl. Po ukončení disciplín byli vyhlášeni vítězové a jako vítězové jsme byli odměněni „olivovou ratolestí“ na hlavu.

Poté už nás svolávají k večeři. Hmm, čočka, je dobrá, ale asi se nám bude v noci vznášet celta. Musíme ji pořádně přivázat. Na nástupu se dovídáme, že nás večer čeká stezka odvahy. Koukám na nebe a je bez mráčku. Tentokrát nás stezka odvahy nemine.

 

Den sedmý

 

A je tu pátek. Nad ránem se začalo ozývat bubnování deště. A já si říkám, že nás čeká ubrečený den. Znovu jsem usnul. Probouzí mě hvizd píšťalky a sluníčko. Po rozcvičce jdu na ranní hygienu. Umyji si zoubky a obličej a už se těším na snídani.

Po snídani se rozdělujeme na dvě skupiny, starší a mladší. Starší čeká počítací závod. Násobit, sčítat, odečítat a dělit, moc mi to nejde. Vyšel mi zlomek, někde jsem udělal chybu, mělo vyjít celé číslo. Mladší to měli hezčí, hráli hru „Co do lesa nepatří!“ Běhali po lese, dívali se kolem sebe a poznávali předměty, které do lesa nepatří. Nejtěžší bylo při doběhu do cíle napsat na papír věci, které v lese byly navíc. Ale i to děti zvládli.

Po dobrém obědě a odpočinku jsme šli hrát do lesa hru „Safari“. Výkup, banka, lovci, hlídači a pytláci je to zmatek. Po několikátém vysvětlení začínám hru chápat. Jsem lovec a na tabuli se dovídám, že za přineseného „lva“ dostanu 14000 táborových korun. Když přináším ulovená zvířata, tak je zrovna vyhlášena měnová reforma a výkup dává za každé „ulovené“ zvíře 200 táborových peněz. Jsem naštvaný, ale co mám dělat. Musím „ulovit“ zvířat více! Po ukončení hry jdeme na svačinu. Po svačině máme hrát CTH s názvem „SCRABBLE“. Těším se, bohužel nám letní déšť překazil plány a CTH se přesouvá na další den. Náhradní plán, sedíme ve srubu, hraje se tu na kytaru a zpívají se písničky. Když přestalo pršet, začalo  nám osobní volno. A už nás svolávají k večeři. Po večeři hygiena a příprava na večerku.

 

 

Den osmý

Je sobota. Táborový pobyt je v polovině. Před budíčkem je to znát. Okolo sedmé si zpívají ve stanu jen dvě děti. Ostatní spí, co to jde. Asi únava. V osm to ale ožilo. Přírodní „umývárna“ praská ve švech. Ručníky se stále ještě někteří učí. Ale už jen někteří jedinci, anebo ti, kteří do Běluně přijeli teprve teď. Rozcvička! Snídaně! Ráno je tu – ke snídani tentokrát služba namazala na chleba paštikovou pomazánku. Nezbyla! Děti jedí ukázkově. Vedoucí a instruktoři taky. Dopoledne může začít – držíme tradice. Takže nejdřív úklid a pak bodování stanů. Tentokrát by si čuňata lebedila ve dvou stanech – tady „úklidová služba“ nějak zaspala. A to dnes máme „NÁVŠTĚVNÍ DEN“. Počasí nám i dnes přálo a tak jsme mohli hned dopoledne pokračovat v dalších hrách.  Znáte ŽIVÉ SCRABBLE? My už jo. Pro písmena jsme si ale museli doběhnout na jednotlivá stanoviště. Poklusem, dalo nám to zabrat, ale slova jsme poskládali a tak jsme se mohli vrhnout do VĚŠTÍRNY. 20 otázek, na kterých nás vedoucí vyzkoušeli, jak dobře známe po celém týdnu tábor i některé detaily, týkající se právě vedoucích, instruktorů anebo prostředí, kde teď bydlíme. Takže jak dlouhý řetěz vytvoří všichni účastníci letošního tábora, když se chytí za ruce? My to po dnešku už víme. 127 metrů. A víme například i to, kolik čepic má na táboře Kubíček – syn hlavní vedoucí. To neuhodnete…. J

Oběd byl tentokrát v barvách. U stolů si totiž na hovězím vývaru, špalíčkách s uzeným a zelím pochutnávali doslova a do písmene samí Mimoňové. Všichni dnes totiž výjimečně obědvali v kostýmech. Hned po jídle totiž vznikalo velké táborové veledílo. Společné „mimoní“ fotky. Tolik žluté a modré pohromadě jste snad ještě nikdy neviděli. Odpolední hra „BĚLUŇSKÉ TROPHY“ byla fyzicky hodně náročná. Při lezení po lanech se nikdo nezranil. A všechny pavoučí ženy a pavoučí muži zdolali všech 20 disciplín. I ti čtyřletí. Tábor se navíc postupně zaplnil. Sobota je totiž návštěvní den, a tak se to mezi stany hemžilo rodiči – a také všemi možnými dobrotami, které vzali s sebou. I proto byla večeře lehčí a jednoduchá. Sladké těstoviny. Téměř nic nezbylo. I ti co moc nejedí, si šli přidat. Možná i proto, že nechtěli s prázdnými pupky sedět a zpívat u večerního táboráku.  Krátce po 22. hodině – VEČERKA. Nikdo moc neprotestoval. Únava je evidentně tady. Dobrou noc.  

 

Den devátý

Je neděle. Už druhá co jsme na táboře. Neděla od slova NEDĚLAT. A tak dnes neděláme rozcvičku. Je tak víc času na mytí a úklid. Ráno je zalité sluncem. V táboře i nad ním. Další slunečný den je zřejmě před námi. Milí rodičové, děkujeme vám za snídani. Ano, ano. Donesli jste toho tolik, že ta rybízová, borůvková, i jablečná buchta, nebo ty výborné plněné šátečky, stejně jako štrúdl a další dobroty skončily na snídaňovém stole všech táborníků. Podávalo se k tomu kakao, takže ideální nedělní snídaně. Jaké jsi číslo? Pravda, u našich děcek by se dalo odpovědět především – velké, ale to by bylo moc jednoduché. U nás hrajeme na to, že se musí potkat jedničky s jedničkama, dvojky s dvojkama, trojky s trojkama, atd. Z každého družstva má ale tohle číslo jen jeden. Navíc bylo potřeba dobýt trezor. Je v něm totiž spousta peněz. Za ně jsme pak koupili zmenšovací zbraně pro padoucha, který chce ukrást ten měsíc.
Jo, jo měsíc. Dnes nám spadl do lesa. Padouch fakt asi zaúřadoval. Jenže dopadl úplně na padrť. Nejdříve jsme museli všechny ty kousky posbírat a pak samozřejmě i poskládat. To byste nevěřili, co to bylo za práci. Odměna ale byla sladká. Tedy spíš rajčatová. K obědu byl nejdříve písmenková polévka, ale to hlavní přišlo pak. Rajská!!! S kolínkama, nebo domácíma knedlíkama. Mytí nádobí pak samozřejmě stálo za to.
Otec Fura naštěstí ale neobědval, takže se celý polední klid chystal na to, aby nás vzal do své „Pevnosti Boyard“.  Jasně. Sbírali jsme klíče a indicie jako v televizi. Jen ti lvi tu chyběli. Odpoledne jsme si na vás, rodičové, opět vzpomněli. To když se nám zase dělaly boule za ušima. To z těch vašich buchet, štrúdlů, koláčků, perníků a muffinů, ke kterým jsme přidali ještě meloun.
Nutně už musíme získat všechny ty indicie z Pevnosti boyard. Takže „sorry jako“, ale jdem  to po sváče dohrát.
Mimochodem…, než to budeme mít za sebou, je chvilka času na ručníky. Jasně, stále si je někteří zapomínají na mytí brát s sebou ze stanů. A tak je vedoucí i íčka trpělivě vracejí zpět…Jenže už jsem zase o kus dál. Jsou tu teď totiž i tací, kteří naopak ručník zapomenou po mytí vzít zpět do stanu.
Získat indicie nebyla vůbec žádná legrace. Ale nakonec se to všem podařilo. Banána!!! (to bylo to heslo). Večer jsme ho ale museli proměnit za „zlaťáky“ jako v pevnosti. To bylo ale už po vdolcích. A po odpolední návštěvě rodičů. Opět přivezli nějaké ty dobroty. Při nástupu jsme pak opět řešili ztráty a nálezy. Tentokrát se urodilo. Pánské trenýrky, hrnečky, ručník i ponožky, nebo čepice… Táborem dnes tedy za zapomnětlivost běhalo víc táborníků než obvykle.
Ač je červenec, my jsme si dnes udělali prosinec. Nesněžilo, ale za to přišel Mikuláš. Bez čerta a anděla, ale za to s dárky? Jakými, nechte se překvapit, až přijedeme domů. Pokud se vám zdá, že jsme toho během dne stihli víc než dost, tak máte pravdu. A pozor. To jsme ještě neskončili. Už za tmy nás totiž vyděsil upír – Drákula. Hledali jsme jeho zuby, které poztrácel zřejmě někde nad Chocní, a tak jsme je museli všechny posbírat a dát mu je zpět. Jenže je vybíravý a chtěl je všechny postupně. Hezky od jedniček…  Snad mu budou zase držet, tak jak mají. Bananáá. Dobrou, jdeme padnout za vlast. Vlastně za Běluň.

 

Den desátý

Vedro až děs. Ale dali jsme to. Rozcvička nás rozpumpovala. Po nočním Drákulovi jsme ale vstávali o trochu později. Snídaně naprosto luxusní. Čerstvé rohlíky z pekařství, kam nám posíláte poštu a salámovo-vajíčková pomazánka.  Dopoledne jsme museli veličit nakaženého fialového mimoně. Zanesl sem nějaký sliz – rázem jsme se proměnili v dobráky – až do teď nás to totiž táhlo spíš k lumpárnám. Vzpomeňte si, jak jsme Gruovi pomáhali ukrást měsíc. S tím je ale konec, nebo ne? Zloduch Vektor, nepřítel mimoňů i našeho padoucha Grua nám ten měsíc ale vyfoukl a nechal nám místo toho dárek. Nakaženého fialového mimoně.  Nám se ho ale podařilo dopadnou a vyléčit.
 A víte, jak dělá kuře, lachtan, nebo pes a had- My už jo. Dokonce je umíme už i napodobit, takže bychom si s nimi v přírodě určitě poradili. I oběd byl ve znamení zvěře. V ešusu nám po polívce přistáli rozlítaní ptáčci. A vzali s sebou i rýži. Odpoledne jsme používali mozky. Byla to dřina, ale dali jsme to. Důležité bylo hlavně vymyslet strategii. K čemu? Jako OSADNÍCI jsme si museli nutně postavit co nejvíc cest.  To abychom se vůbec někam dostali. Jenže je potřeba z něčeho stavět, že? Takže jsme museli nastřádat co nejvíc surovin, ze kterých se dalo stavět.  Získat jsme ale museli co získat co nejvíc surovin, že kterých se dala cesta postavit. Nic jednoduchého, pořádně jsme se při tom zapotili, ale postavili jsme a mohli se zas vypravit do tábora. Tahle hra byla zatím asi nejnáročnější, ale nejlepší. Tedy, říká se to tady. Sportovní nadšení nám zůstalo až do večerky. Po vuřtguláši jsme si to rozdali někteří v Ping-pongu, nebo v ringu. A ručníky? Jasně, asi je to fakt některé za celou tu dobu nenaučíme. Zase někteří přišli na mytí bez nich. Dobrou….

 

Den jedenáctý

A je to tady. Od rána prší. A to má být dnes vše uklizené. Čekáme totiž povinnou návštěvu. Komisařky z hygienické stanice. Za deště vstáváme později. V půl deváté. Díky za špatné počasí. Rozcvička totiž nebyla. Pláštěnky a holínky nás dnes neminou. Ale s tím si poradíme. Snídáme vánočku.  A rádi. Vedoucí počasí nezaskočilo. Zvolili náhradní program – takzvanou „mokrou variantu“. Útočištěm nám byla všechna místa, která kryje střecha. Jídelna, bílý „společenský“ stan, i srub. Díky dešti tak umíme alespoň základy první pomoci, morseovky, pracovat s buzolou, táborové uzle a rozpoznáme i pár bylin, které rostou kolem nás. Je to tu. Přišly přesně na čas. Díky kontaktům v televizi jsme věděli, v kolik přijdou. Kontrolorky z hygieny to ani přes špatné počasí nevzdaly. Úřadovaly v kuchyni, ve sklepě, na latrínách, ve sprše i ve stanech. Kamera TV Prima, byla inspektorkám v zádech. I proto se občas třásly. Tábor rok od roku tvrdší kontrolou prošel. Dámy s udělením razítka zároveň s noblesou přiznaly, že měly kvůli přítomnosti kamery z kontroly větší strach, než my na táboře. Tak zase za rok…
Gulášovku a buchtičky se šodó je nenalákaly, počkaly na odvoz a odjely.
Déšť ustal. Alespoň na chvíli. I proto mohl dorazit Napoleon. A zadal nám jasný úkol. Podle mapy doběhnout na zakreslená místa. Scénky nám měly napovědět jednotlivé státy, ve kterých Napoleon vedl bitu. U Ruska byla například ukázka z Mrazíka, Rakouska vídeňský valčík, stanoviště pro Českou republiku bylo u pěti lip a vedoucí tu tančili českou polku. Po deštivé spršce a svačinové pauze, jsme ty napoleonské války dotáhly. Každý musel uhlídat svého Napoleona a dostat ho na chráněné území. Rozjímali jsme a zážitky pak rozebírali nad obloženými chleby a čajem.
 Špinavé nohy těch, kteří je neuhlídali čisté po odpoledním koupání, skončily v Bělunce. Ano, někteří opět dorazili bez ručníků. Mimochodem, houby rostou. A borůvky taky. Dobrou.

 

Den dvanáctý

Je ráno. Středa. Neprší. Tedy zatím. Jo jo. Vlastně tušíme, že to dnes přijde. Čekáme, ale zatím děláme, že nic. Po ránu cvičíme a funíme. Uklízíme stany. U některých je to vážně fuška. Ke snídani čerstvé housky s máslem a šunkou. Na nástupu jsme dostali dopisy. Každé psaní si musí adresát „zasloužit“. Jedno kolečko okolo stanů stačí. Dnes dorazil do Běluně dopis pro všechny. Alespoň se tak tvářil. Okolo stanů tak běžel celý tábor.  Dobrý fórek od Krtkovy rodinky. Děkujeme. J    Dopoledne bylo o koncentraci – kdo nebyl trpělivý, skončil nejen mokrý, ale také poslední. Úkol zněl jasně. Mimoni musejí donést Karlu IV. co nejvíce vody z pramenů v Karlových varech. Tedy – každý mimoň z každého družstva si nabral do ešusu vodu a na trase řešil různé úkoly. Vyhrála skupina, která donesla do cíle nejvíc vody. V průměru to byly překvapivě minimálně 3 litry. Pokračujeme v turnaji v ringu. Děcka to dost chytlo. Dopoledne naštěstí nepršelo. Dokonce i vývar, maso na paprice s domácím houskovým knedlíkem jsme jedli za sucha.  Klec spadla po odpoledním klidu. Uprostřed fyzicky náročné Finské stezky to spadlo. Typický letní déšť. Velké kapky, silná průtrž. Takže do stanů, a připravit holiny a pláštěnky. Je po dešti. Nikdo není vyplavený. Povinné mytí nohou v Bělunce zabere ale dost času. I proto, že řada „šprýmařů“ přišla opět bez ručníků. Překvapivě. K večeři se přeneseme přes další déšť, zpívání u kytar a hraní dalších her v suchu pod střechou. K večeři párkujeme – zřejmě hodně oblíbené jídlo táborníků. Nic nezbylo. Na večerním nástupu překvápko. Nenadálá kontrola stanů – a taky bodování. No co vám budeme povídat – řada z nás se dostala dokonce i do minusu. Takže raději dobrou! Mimochodem, už zase prší a fouká.

 

Den třináctý

Dnes je 13. Naštěstí čtvrtek a ne pátek.  V noci pršelo a foukal silný vítr. Škody v táboře ale žádné nejsou. Ráno proto bylo vcelku klidné. Rozcvičce jsme se ale nevyhnuli. Jedné z poslední. Prvním jídlem, které jsme dnes zakusili, byly rohlíky s marmeládou. Čerstvě dovezené, tak jako pečivo každé ráno.  Kdo chce mít oběd, musí přiložit mezi bodováním stanů, nástupem a dopoledním programem ruku k dílu. Brambor ke smažáku je třeba víc než dost. I na bramboračku. O pár minut později v lese…Mezi stromy samé opice, medvěd a Tarzan. A také bány. Úkol zněl jasně.  Táborníci musejí zdolat opičí dráhu a vrátit se do cíle s co největším počtem banánů. Postupně, samozřejmě. Opice škodily, jak se dalo. Tarzan zlobil, jak se dalo. Všichni se bavili, jak se dalo. Slyšíte to volání z kuchyně? Podává se oběd. Tedy zatím polévka. Slibovaná bramboračka. Smažák se dodělává na kamnech. Je ho dost- ale musíme postupně. Smaží se na kamnech, kde topíme poctivě nasekaným dřevem. Polední klid dnes vlastně téměř není. Je potřeba se chystat na samotný vrchol CTHáčka – celotáborové hry. Mimoni se opět setkávají s Gruem. Ten jim to všem pěkně zavařil. Žluto-modří prevíti se rozhodli, že vrátí měsíc zpět na oblohu.  Jenže jak a kde ho vezmou? Koumavé hlavy ho vyrobí. 6 skupin jeden dohromady. Každá skupina má navíc na bedrech vymyslet scénku, kterou předvede celému táboru. Téma? Libovolné. Vtipné. Krátké. Všichni si poradili, i když to nejdříve vypadalo beznadějně. Odpolední mimoní slavnost byla pak překvapením pro všechny. Představte si. Příroda – luční kvítí, balónky – nádherná tabule s dobrým pitím i balónky a dobré jídlo. Mimoni se mají. A děkují. K samému závěru se blíží také turnaj v ping-pongu. Kdo asi vyhraje? Na to si počkáme. Jedno už ale víme. Nejvíc mimoňských peněz posbírali za celou dobu trvání tábora Banání. Těsně za nimi se drželi Žluťáci, Kšanďáci, následovaní Padouchy, Brejlouny a šestí byli Timíci. Mimochodem – po nástupu se opět ukázala jedna věc. Ručníkům je asi lépe ve stanech, než u mytí. Alespoň, že k večeři nejsou potřeba. Tady se zas všichni ale učí nosit hrnky na pití. Ke kuřecí číně byly potřeba. Jako fakt.  Na pátek hlásí stále déšť. Doufáme, že nepřijde. Závěrečný táborák jsme si proto udělali raději dnes. Fatra byla vidět snad až na pahorek. Zima se začala opírat postupně do všech. I hráčů na kytaru. V pátek jede část z nás domů. Jdeme raději spát. Banááána.

 

 

Den čtrnáctý

Na začátku byl prázdný tábor. Později dětské švitoření, dospělácké výchovné vedení. „Příprava na snídani.“ Nástup na osobní hygienu.“ „Kde máš ručník?“. Jenže naše mimoňovské dobrodružství se pomalu chýlí ke konci. Ještě se ale neloučíme. Snídaňové menu nesmíme vynechat do poslední chvíle. Ani to obědové – k hadímu masu proto oškrábeme ještě brambory na „žduchačky“. Pak se ale mimoni promění v DŘEVORUBCE. Práce se dřevem a přírodních dovedností se rozhodně nebojíme. A tak bravurně házíme polínkem na cíl, nebo do dálky, rozděláváme oheň anebo sekáme sekyrou na polínko na přesně vyznačenou čáru. Sbíráme poslední body do CTHáčka – tedy celotáborové hry.  Venku je dusno – v táboře nám to jde ale výborně. Běluní voní jídlo. Poslední oběd je tu. Tábor jde do finále. K zemi padá trampolína, srub prochází generálním úklidem, inventura v kuchyni, děcka řádí v táborovém kruhu. „Příprava na slavnostní nástup, všichni do kostýmů,“ rozléhá se táborem jeden z posledních příkazů vedoucích.  Nástup to byl opravdu parádní. Doslova slavností. Vyhlášení výsledků s řadou překvapení. Jedním z největších, které ocenily především naše žaludky, byly výborné obří koláče, které zdobily názvy jednotlivých družstev. Mezi výhrami se letos objevila zase řada táborových doplňků. Nechyběly samozřejmě fotky, připomínající minoňovská družstva i celý ansábl LT Běluň 2017. Cenu dostal každý. „Řekni číslo,“ ozvalo se o pár minut později z kuchyně při výdeji poslední večeře. „5“, osmělil se táborník. „Tak to jsou sladké těstoviny,“ ozvalo se opět z kuchyně. A šup s tím do ešusu. Pochopili jste správně –VELKÁ ŽRANICE. Pod každým číslem jiný pokrm. Legrace, u které se všichni dobře nadlábli. V závěru nemohl samozřejmě chybět tradiční táborák s kytarou a Řevníky. Teď už poslední dobrou noc, ráno brzy vstáváme.

 

Den patnáctý

Sobota. Den poslední. Začal brzy. Už v půl osmé. Bez rozcvičky, samozřejmě. Někteří rodiče nás překvapili – na stany ťukali už v osm hodin. Nezbývá, než se rychle nasnídat, sbalit poslední věci, včetně ešusů, vyčistit dokonale stan pro další turnus a je tu loučení. Běluň 2017 je minulostí. Ať žije Běluň 2018. Jo a připravte si hůlky…